Stalo se jednou, že starý Klapal, známá osobnost v širokém okolí, který žádnou zábavu nezkazil, šel okolo mlýna a vidí, kterak chasa štípe na dvoře dříví pouze na zemi, bez špalku. »Ale, ale mládenci, vy nemáte žádný pařez. To já vám nějaký přinesu.« A také dones !. Ale za několik dní přišel známý mleč a hrozně se divil, že ve mlýně mají jeho pařez. Samozřejmě pařez si odnesl a mlýn byl zase bez pařezu. Jak nevinně někdy přišel mlynář »do řeči«, ukazuje tato příhoda. Zdejší mlynář, jak se ustálil zvyk, svážel mletí od mlečů z okolí. Jednou sobě přivezl 3 a půl korce obilí k semletí od pana France z Voděrad, který si na mlynáři vyžádal, že si obilí sám přijde semlíti. Když přišel, dožadoval se na mlynáři, aby od něho čtvrťák obilí odkoupil. Mlynář ale cítil nějakou čertovinu, obilí koupit nechtěl, svolil ale mleči, když to jest jeho majetek, ať si obilí odprodá tomu, kdo jej od něj koupí. Čtvrťák obilí koupil místní obchodník, nu a pan mleč si přilepšil na živobytí. Když pan mlynář zase rozvážel namletou mouku, přijel také k Francovům do Voděrad. Mleč před svojí panímámou chválil mlynáře i mlýn, jak dobře a jak mnoho semlel mouky. Zpropitné náhodou od mouky pro mlynáře neměli, tedy mlynář řekl, až pojede zpět, že se zastaví. Na zpáteční cestě však místo zaplacení, milá panimáma zle se obořila na mlynáře a ctila ho nepěkně mlynářských zlodějů mu nadávajíc ... Mlynář udiven ptá se po příčině tak velikého rozezlení. Dovídá se, že při vážení mouky a otrub seznala, že všeho jest neobyčejně málo, a rozhodně to musil někdo ukrásti. Mlynáři svitlo v očích. Ihned vykládal panímámě, že o této tajemné události bude asi nejlépe věděti její pan manžel. Různé jsou cesty lidského snažení, jenže všecky nejsou tak nevinné, jak se zdají. Mlynáři však znají svoje papenhajmské a dovedou se při ohromné znalosti svých spoluobyvatelů, s kterými jsou při svém povolání stále ve styku, dobře přizpůsobiti.
