Za opravenou Věží velkého muže, na parcele č. 98 v bývalé Řeznické ulici č.p. 111(dnešní Žižkova), byla jedna z lokalit, kde se po staletí využívala vodní síla. Nikdo asi nezjistí, kdy se vybudoval náhon z Jáchymovského potoka anebo kdy se roztočilo vodní kolo moučného mlýna ,,Stadmühle". Náhon zde byl už roku 1525 odkrytý, musel se čistit a občas způsoboval malé zátopy. U horní brány byl odběr vody a dřevěnými trubkami se zásobovala horní a dolní kašna na náměstí. Až do roku 1838 byly kašny dřevěné, pak kamenné. V polovině 16 století bylo v Ostrově 5 mlýnů (o pátém přesně nevíme, kde stával), kde mlynáři provozovali své živnosti. Další zmínka je z roku 1632, kdy mlýn koupilo ostrovské panství za 2300 zlatých od Christopha Wernera. V roce 1794 ale byl zase prodán měšťanům a to za 835 zlatých a 42 krejcarů s tím, že panstvu bude nadále platit činži ve výši 200 zlatých. Při velkém požáru roku 1607 byl zmíněn mlýn ve městě o 4 složeních (jedno složení představují dva mlýnské kameny), ke kterému vedl náhon, sloužící také k máchání prádla a máčení kůží. V roce 1665 byly ve městě ještě 4 mlýny (Neumühle, Stadtmühle, Steinbrückemühle, Weissemühle) a roku 1731 už jen tři. Weissemühle byl zrušen a podle J. Kühnla se zde v 17. století řezal kámen pro početné sochy (neboť v roce 1685 začala stavba nového zámku). Poté zde máme zaznamenány majitele z katastrálních knih, kdy v roce 1860 koupil polovinu nemovitosti Johan Nauthe, kterou pak předal svým třem dětem. V roce 1887 se vlastníkem jedné poloviny stávají pánové Johann Dotzauer a Leo Wolf a druhé poloviny Judr. Heinrich Zloch a Karl Vogl. Poté se majetky převádí v rámci rodin a v roce 1910 se stávají majiteli Friedrich Dotzauer a ing. Robert Wolf. V roce 1930 jsou majiteli nemovitosti, včetně stavidla na Jáchymovském potoce Gustav a Bohumir Bukert.
Po technické stránce zde bývalo po staletí umístěné dřevěné vodní kolo pro moučný mlýn a voda také sloužila k okrase parku ve formě kaskád, jak je vidět i s dlouhým náhonem na četných rytinách starého Ostrova. Nová technologie využití vodní síly přichází v říjnu 1909, kdy lékárník F. Dotzauer z čp. 8 a R. Wolf, majitel továrny na kůže čp. 177, žádají c.k. okresní hejtmanství o zřízení elektrárny pro místní obec Ostrov, a to hlavně jako zdroj pro veřejné osvětlení. Zařízení mělo sestávat z vodního kola o průměru 6.76 m, šířce 1.45 m a 56 lopatek s transmisí na zadní stěně a odtud by řemeny poháněly tři dynama (2x11 kW a jednou 8 kW), dvě hlavní by vyráběla stejnosměrný proud 230V a menší by dobíjelo akumulátory (128 článků systém TUDOR s kapacitou 162/218 Ah), které měly za úkol vyrovnávat výkyvy napětí způsobené vodním kolem, akumulovat energii pro špičkový odběr a rozdělit napětí 230 V na 115 V přiváděných ke spotřebiteli. Ovládací přístroje byly na pěti mramorových deskách. Z elektrárny pak vedlo napájecí vedení do hlavních bodů (2x50mm2 a 1x35mm2), pak rozdělovací vedení ke spotřebním místům a vedení veřejného osvětlení (2,5 mm bronz). K veřejnému osvětlení byly použity 3 obloukové lampy a 36 žárovek. Zakázku prováděla AEG Union Elektrizitatsgesellschaft v Teplicích. Na projednání stavby byla stanovena schůzka v pondělí 10. ledna 1910 v 11.30 a kolaudace proběhla 10. června 1910 v 7.45 hod. V roce 1911 pak ještě došlo k rozšíření osvětlení o Nádražní ulici a nádraží.
Poté šel vývoj rychle dopředu a už 25. listopadu 1913 se projednávala modernizace spočívající z výměny vodního kola za dvě spojené spirální Francisovy turbíny, větší o hltnosti 230 l/s a menší 170 l/s, o spádu 7,18 m a celkovém výkonu 29,5 HP (což je něco přes 20 kW). Turbíny mohly pracovat každá zvlášť, nebo obě dohromady. Poháněly dynama o výkonu 11 kW a 8 kW a otáčkách 1260 za minutu.
Majitelé elektrárny měli s městem od roku 1909 smlouvu na 12 let, cena byla 30 hal., poté 70 hal., a ke konci války se vymlouvajíc na válečnou drahotu zvýšili cenu na 1,30 K. To se městu nelíbilo a proto smlouvu vypovědělo a podnik odkoupilo za 140 000 Kč a provozovalo ve vlastní režii. Poté ještě proběhla rekonstrukce a rozšíření podniku, ale přívodem vysokého napětí z Hájku roku 1925 byl s elektrárnou konec. Pak zde byla v chodu již jen výroba dřevěné vlny a v roce 1932 v seznamech finančního ředitelství zde byla činná prádelna (nájemce Gustav Kempe). Po druhé světové válce je roku 1957 dům zbourán. Dnes je na pozemku v Žižkově ulici nový rodinný domek. Nestojí ani vedlejší stavba technologického zařízení, jen z parku pod betonovou podlahou niky Věže velkého muže zůstala ocelová odpadní roura a v Žižkově ulici pár metrů otevřeného náhonu k turbíně.
(Martin Hanč)
