1940 rozšíření vojenského prostoru pro Wehrmacht, ves Skořice vysídlena,
23.11.1941 mlýn uzavřen, Alois Strnad obdržel od německé správy 370.000 K, zakoupil mlýn v Přední Zborovici od Kamila a Marie Kremlíkových, mlýn však pro problémy předchozího majitele nuceně uzavřen (další velmi komplikovaná historie viz: Václav Jiřička, Klapající minulost, s. 170-174)
Alois Strnad se po válce do Skořic nevrátil. O tomto jeho rozhodnutí však jeho okolí nevědělo. Svědčí o tom několik dopisů MNV Skořice, které se znovu otevření mlýna domáhalo. V počátečním bezvládí byly činěny pokusy o divoký zábor. Posléze se ozývali i seriozní zájemci, jako například Václav Kulovaný, nájemce mlýna svého švagra Karla Preise na Padrti.
Dne 9. srpna 1946 píše MNV Skořice: „Prohlašuji, že bude-li mlýn dříve patřící panu Strnadovi znovu úřady povolen, reflektuji na tento objekt a hodlám ho co
nejdříve zřídit provozu schopna.“
Stejně tak MNV Skořice se obrátilo dopisem na Ministerstvo zemědělství a to 14. srpna 1946:
„Žádáme o povolení mlynářské živnosti. Od nepaměti se zde mlelo. Někdy více jindy méně, podle toho jak byl schopný mlynář. Před válkou nebyl mlýn plně
zaměstnán. A důvod, neschopnost vedoucího mlýna (nájemce). Ve válce byla obec vysídlena včetně Aloise Strnada. Po válce se lidé stěhují zpět, ale mlynář Strnad ne. Koupil si jiný mlýn ve Zborovici na Strakonicku, lepší a zachovalejší nežli ve Skořicích. Zájemci o mlýn jsou. Pan Kulovaný v Padrti se zavázal mlýn ve Skořicích vybudovat na výkon 1% vagónu týdně (I když není udána tonáž vagónu je to číslo přemrštěné). Vedle mlýna staví MUDr. Mulač transformátor, kde bude možno brát proud, když nebude dost vody. Aby mlýn pracoval je touhou všeho obyvatelstva. Je pouze na Vás chcete-li tak těžce poškozené obci pomoci. Pan Strnad ze žárlivosti, nikoliv z eksistenčních důvodů brání se mlýna zříci. Proto jest jedinou záštitou úřad, aby rozhodl na čí straně je právo a spravedlnost. Obracíme se proto na Vás se žádostí o povolení mlýna a současně o pomoc přinutit pana Al. Strnada aby se toho majetku vzdal, když to sám obnovit nehodlá.“
Olej do ohně přilil ONV v Rokycanech, který dne 24. října 1946 poslal MNV ve Skořicích alibisticky mnohoznačný dopis:
„Pokud se týče obnovení mlýna ve Skořicích, nebylo by ze strany zdejšího úřadu námitek a můžete počítati s dobrozdáním doporučujícím.“ Vedoucí služby
Klem v. r.
Rázný konec tomu snažení učinil dopis ministerstva, který pravil: „Uvádění soukromého mlýna do provozu ať již ze strany MNV Skořice či ONV Rokycany je nepřípustné. Za ministra podpis nečitelný.
Pan Alois Strnad se do Skořic, svůj podíl na mlýně v roce 1946 prodal svému bratrovi Václavovi za 150 000,- Kč. Jestli se skutečně v této částce vyrovnali či to byl jen pokus, jak uvolnit „vázané vklady“, to se dnes ji nedozvíme neboť Alois zemřel v roce 1970 a Václav v roce 1975.
Podstatný v roce 1946 byl stav objektu. Za války jako říšský majetek byl mlýn zapečetěn. V roce 1945 byl obsazen Rudou armádou, jejíž vojáci objekt využívali. Z vysazených dveří postavili ve stodole palandy na spaní a veškeré dřevěné zařízení mlýna vytrhali a spálili na venkovních ohništích.
